Dolování stříbra

    Rožmberkové – významní těžaři na Táborských horách

    Táborští občané se pyšní svou husitskou historií, která je natolik zajímavá a obsažná, že z jejich zorného pole naprosto vytlačuje jiné pozoruhodné skutečnosti města a okolí. Nedaleko od města se totiž těžilo stříbro v důlním revíru po dobu téměř 600 let. Stříbrné doly se nazývaly „Táborské hory“. Název „hora“ znamenal ve středověku doly, těžní jámy  a šachty.  Odtud také pojmenování obce Horky, kde se hlavní těžba soustředila. Ale těžilo se také v Čelkovicích a na Větrovech (dnes příměstské části Tábora). Tábor tak získal právo nazývat se nejenom královským, ale i horním městem. Význam dolů podtrhuje také okolnost, že táborský hormistr spravoval současně nedaleké Ratibořské Hory. Bylo tu vše, co k středověkému hornictví patří – např. dědičná odvodňovací štola končící u dnešních čelkovických lázní, která měla délku 2 km, dále větrací šachty, mlýn na zpracování rudy, síť štol a šachet. Dnes by jen málokdo uvěřil, že toto velké dílo bylo na dosah z husitského muzea, a že poklidná obec Horky byla ve středověku obydlená horníky a specialisty na těžbu stříbra. Tahle trochu tajemná historie určitě stojí za připomenutí, už i z toho důvodu, že se o táborská stříbra zajímali rožmberští velmožové. Želečské panství totiž sousedilo s pozemky královského města Tábor a patřilo v 16. století Rožmberkům. A právě tady na jih od obce Horky se také těžilo stříbro. Vilém z Rožmberka i Petr Vok se velmi snažili, aby ovládali i táborské naleziště. Svědčí o tom bohatá korespondence mezi rožmberskými a třemi císaři – Ferdinandem, Maxmiliánem i Rudolfem II. Protože královský majestát měl obavy z rozšíření vlivu jihočeských velmožů, nepodařilo se nakonec rožmberským naleziště stříbra získat celá.  O této a další historii se lze dozvědět více dne 7. května 2011 při otevření turistické sezony, kdy v 9.00 hodin bude slavnostně otevřena první část „Stříbrné stezky“ mezi Horkami a Větrovy. Na autobusových zastávkách obou městských částí budou směrové tabule. V klubovně SK Větrovy pak v 10.00 hodin bude otevřena k témuž výstava s výkladem a prospekty.

    Těšíme se na Vaši návštěvu

                                                   Ing. Jan Komzák, Mgr. Pavel Doucha, Bc. Marek Švadlena

     

                                                                                                                                                      

    HORKY U TÁBORA

    Vesnice Horky byla předměstím Tábora již ve 13. století.

    V roce 1268 zvěstuje kronika Vítkovců, že se zde nacházely stříbrné doly, které Sezema z Ústí nechtěl králi Přemyslu Otakaru I. vydat a raději je „pobořiti ráčil“.

    V 16. století však bylo dolování stříbra obnoveno, jak vyplývá ze zprávy královského perkmistra. Pracovalo se zde dokonce na třech místech. Jedna ze štol prý byla zavalena vodou, a proto kutání stříbra se zaměřilo na zbývající dvě štoly, které měly - na tu dobu - úctyhodnou hloubku: ca. 16 metrů (30 láter). Podle zpráv doručených císařovi Maxmilianovi do Vídně v letech 1549-1579, byla u Pintovky jedna ze štol prodloužena až na ca. 460 metrů (900 láter).

    Z let 1592-1764 máme záznamy pouze kusé, což je symbolikou toho, že kutání ochablo na minimum. Stříbrná žíla se asi vyčerpala. Tak např. v roce 1767 pracovalo na Horkách a Pintovce všeho všudy, kromě šichtmistra a písaře, 11 lidí. V roce 1770 práce dokonce na několik desetiletí ustaly.

    V roce 1832 bylo dolování opět obnoveno, ale pro velmi nízkou produktivitu v roce 1854 zastaveno. V roce 1857 nastupuje 10 horníků, aby obnovili pokusy hledat další stříbrné žíly. Pokusy jsou vesměs neúspěšné a tak v roce 1860 nacházíme na Horkách pouze 3 pracovníky. V témže roce jsou veškeré aktivity v dolech zastaveny, neboť šachty provalila voda a spodní části, kde by snad mohla být nějaká zbývající ložiska, byly beznadějně zaplaveny vodou. Veškeré pokusy, odčerpat vodu, selhaly…

    Rudolf Cikhart k tomu dodává: "Spodina na Horkách obsahuje stříbronosný leštěnec olovnatý, červené a hnědé blejno (Sprödglaserz), též ryzí stříbro mechovité a vláskovité a něco rudku klencového v žilách křemene jež se táhnou v rule."

    Poznámka

    "Urbář táborský", ze 16. století, který se zmiňuje o dolování „zlata“ na Horkách a Pintovce, nebazíruje na přesných empirických důkazech a jeho záznamy jsou z větší částimystifikacemi. Je možné, že byly zlaté žily v těchto místech ve středověku hledáný - zdá se to být i velice pravděpodobné, ale zlato se na Horkách ani v jeho okolí nikdy netěžilo.

    Dnes jsou Horky součástí města Tábora a o tehdejších dolech se zde nezachovaly žádné památky. Ještě koncem 90. let (20. stol.) zde bydlel se svojí ženou Marií, Jan Nepomuk Nádherný z Borotína, než se přestěhoval na svůj zámek v Chotovinách u Tábora.

    Z historických pramenů vybral © Mgr. Jiří Kohout

    Tuto sekci dopíši, až se mi vrátí dokumentace ohledně dolů na Horkách, protože je v jednání zřízení naučné stezky Větrovy - Horky

     

     

    Dolování stříbra

    Kronika a knihovna byla předána 5. Prosince 1936 Janu Dvořákovi, synu Františka Dvořáka, rolníka. V tomto odstavci uvádím paměti mého dědy již zemřelého horníka Jana Dvořáka. U tohoto dělníka, který pracoval ve zdejších dolech se scházeli na besedy i horníci druzí, takže sluší uvést paměti těchto horníků.

    Horecké doly, které letošního roku koupil Jan Fiala v kupní ceně 950 Kč. Majitelem byl pan Mikeš z Vídně, ale doly byly koupeny ve veřejné dražbě v Kutné Hoře. Z paměti zdejšího rodáka J. Říhy, který zemřel ve věku 101 roků, pamatoval začátek nynějších dolů. Tyto doly mají svůj vznik kol roku 1830. Práce na tomto dole dlouhá léta netrvala, jak patrno z letopočtu. K zániku tohoto podniku došlo z finančních důvodů, práce zanikla úplně kol roku 1870. Důl jest věkem v úplných sutinách. Komín vysoký 18 metrů z cihel stavěný byl zachovalý. Ale letošního roku Jan Fiala jej dal rozbourati a cihly z něho prodal p. Votýpkovi ze Lhotky. 

    Paměti horníků také uvádí místo dřívějšího středověkého dolu, který se nalézá u zahrady dřívějšího kronikáře Josefa Knotka, a sice v místěn západním od nynějších dolů těsně na hranicích uvedeného, jak se říká v těchto místech „U váhy“.

    Tento důl byl překlenut nad štolou ze sekaného kamene, ze vzkazů našich předků byla tato práce provedena důkladně. Tyto staré doly jsou zrušeny již celá staletí, podle našich předků byly tyto staré doly ohromných rozměrů, jak do hloubky i do šířky, neboť se na něm pracovalo celá staletí.

    Další štoly vedou směrem k Pitnovce. Za vsí ve štolách bylo veliké množství pramenů, jímž říkali horníci „v červeném moři“ (bezpochyby proto, že byla voda železitá). V minulosti se v naší obci zajisté mnoho dolovalo, neboť jsou domy povětšině stavěny na samém návozu.

    Jdeme-li na západ od Horek, dostaneme se údolím až k řece Lužnici, kde vtéká potok do Lužnice.  Při ústí tohoto potoka se říká u nás od pradávna „V Pecích“, prý se tam vozila surová hmota, kdež se zpracovala na stříbro. Ještě nedávno byly zde zbytky zdiva.


    Další z objevené Historie

             Prvotní zmínky důlního díla nalézáme již roku 1268, kdy šlechtic a pán tehdejšího kraje, Sezima Vítkovic, nechtěl doly vydat králi Přemyslu Otakaru II. a raději je pobořil a zasypal. Další zprávy o obnovení kutání se objevují až v průběhu 15. století a hojnější důkazy o těžbě jsou z let 1549-1592 za panování císařů Ferdinanda I., Maxmiliána II.a Rudolfa II. Bezesporu nejvýznamnějším dílem je zde dědičná odvodňovací štola Jana Nepomuckého, patřící ve své době k největším důlním dílům u nás. Zlomem v historii je 17. století, kdy po staletích úspěšné těžby dochází k výraznému útlumu především kvůli třicetileté válce, kdy se doly dostaly prakticky do zapomnění a o těžbě nejsou žádné zprávy.

             Mezi další krátkou etapu patří období mezi léty 1764-1770, kdy bylo utvořeno nové těžařstvo, ale to záhy zaniklo. Po prohlášení roku 1832 nastala další etapa těžby, podpořená citací:"dle dobrého úmyslu tehdejších předních měšťanů táborských, měly opuštěné stříbrné báně horecké znovu vydati své poklady tak, aby pilnou a vytrvalou práci horníků odměnily dřívějším skvělým výtěžkem, jakož i důvěru a naději nového podnikatelstva a staly se tak zároveň pramenem výživy dělného lidu". Stanovy nového těžařstva nazývaného "Cech sv. Trojice" schválilo zemské gubernium roku 1833 a propůjčkou přenechalo opuštěné doly se všemi právy štol dědičných a výstavnostmi. Celý podnik byl rozdělen na 128 podílů-kuksů. Těžařstvo nejprve zřídilo a vydřevnilo dědičné štoly, aby poté mohly být doly odvodněny. Nad Březovou šachtou byl postaven přístěnek a do něho umístěn žentour, poháněný koňmi sloužící k čerpání vody z šachty. Z nedostatku peněz a díky vtékající vodě začaly práce stagnovat..

             Roku 1842 převzal záštitu nad důlním dílem horní erár 68,5 kuksu z celkového počtu 128a sám se aktivně zapojil do dolování. Ale neustále vtékající voda kazila dílo takovým tempem, že již roku 1854 vrací erár doly zpět těžařstvu, které poté jen živoří a svou činnost omezuje jen na nejnutnější udržovací práce. Dalším zlomem byl rok 1869, kdy se težaři rozhodli přeměnit těžařstvo na akciovou společnost, která by znovuzřídila doly postavením parního stroje a řádného čerpadla, společně s prohloubením šachet o dalších 20 sáhů. Byl koupen větší parní stroj, který však kvůli nedostatečnému financování nebyl prakticky ani postaven. V průběhu 20. století se těžařská společnost rozpadla a dne 27.5.1935 v Kutné Hoře přiklepnuto právo vlastnické na 2 dolové míry jednomu horeckému občanovi a zdálo se, že osud horeckých dolů, sice nevyčerpaných, je na nejbližší dobu zpečetěn. 

     

                                        K malému „hornickému“ výročí

                Milovníci historie Táborska se v dohledné době mohou těšit na novou naučnou stezku, tentokrát seznamující domácí i turisty s hornickou minulostí v oblasti Horek a Větrov. Tato část dějin okolí Tábora a Sezimova Ústí je dnes pozapomenutá stejně jako záhadná. Z torzovitých a často protimluvných písemných pramenů (mimochodem – v poslední době k dané problematice porůznu uváděná „kronika Vítkovců“ nikdy neexistovala) a na základě archeologických výzkumů alespoň několik faktů.

                V roce 1267 jsou na dnešní táborské skalní ostrožně nad soutokem Lužnice a Tismenice uváděni Konrád a Hněvek z Hradiště jako manové hradecké větve jihočeského šlechtického rodu Vítkovců, přičemž zdejší osada mohla být založena okolo poloviny 13. století. V souvislosti s objevením ložiska stříbra v nedalekých Horkách český panovník Přemysl Otakar II. uplatnil právo královského regálu a naleziště drahých kovů mezi Jihlavou a Ústím postoupil jihlavským horníkům. Vítkovci byli nuceni táborský ostroh nedobrovolně opustit a pravděpodobně v této souvislosti byla násilně zničena i zdejší vítkovská osada.

                Následně král Přemysl Otakar II. nechal někdy v letech 1270 – 1271 na dané ostrožně budovat  královské město Hradiště a pevný hrad. Ovšem celý ústecký těžební revír se ukázal jako málo perspektivní, dále pokračující boje s Vítkovci a nakonec náhlá smrt Přemysla Otakara II. v roce 1278 vedly k zániku nového města. Zůstal samotný hrad, který je poté s určitým zázemím zmiňován až  roku 1370 jako majetek pánů z Ústí, zatímco bývalé přemyslovské město nebylo až do začátků husitské revoluce v roce 1420 osídleno.

                Prvním přímým důkazem o těžbě drahých kovů v okolí Sezimova Ústí je listina Přemysla Otakara II. ze 3. ledna 1272, význam zdejších stříbrných ložisek však již v předhusitské době začal upadat, jelikož původní představy o jejich rozsahu se nesplnily a navíc těžba byla technicky složitá. V následujících staletích se o obnovu dolů pokoušela řada nadšenců, ovšem po prvních zdarech opět následovalo zklamání. Naposledy ve druhé polovině 19. století, kdy k nákladům na dopravu vytěžené rudy ke zpracování do Příbrami a složité finanční situaci se stále více přidávaly obtíže s podzemními vodami a klesající cena samotného stříbra.

                Kromě názvu Horky (nejstarší písemná zmínka o pergmistru  „hor při městě Thaboru“ pochází z roku 1554) hornickou slávu posléze připomínaly pouze zbytky těžařských zařízení a časem v různých periodikách či knihách publikované studie a články, leckdy však pojaté nekriticky. Ovšem i samotní občané v dané lokalitě trvale osedlí si s tajuplným hornickým dědictvím užili své. Staré šachty se podemílaly, prohnilá dřevěná pažení se bortila a sesuvy půdy v opuštěných dolech, doprovázené duněním a rachotem z podzemí, vytvářely v okolí Horek i na zdejších dvorech a zahradách nebezpečná propadliště.

                Právě před sto lety se v důsledku jarního tání propadla země přímo na horecké návsi mezi statky č. 1 a č. 2, kde na přelomu března a dubna 1909 vznikla trychtýřovitá prohlubeň o šířce dvou a délce čtyř metrů, jejíž hloubka na jedné straně činila přes dvacet metrů. Táborský tisk varoval před možným pádem do propadliny i okolních opuštěných šachet, které časem stále více zaplňovala voda. Do vesničky Horky se dostavila komise báňských úřadů a okresního hejtmanství, načež: „Ani věchty zapálené slámy, ani lucerna spouštěná na dlouhém laně nemohly zjistit hloubku a další fárací práce by vyžadovaly značného nákladu…Komise uznala, že nutno propadlinu zavésti a k tomu nabídli se horečtí občané za náhradu asi 400 korun…“ (list Tábor 9. dubna 1909) K zavezení propadliny posloužil materiál ze starých hald, kterého  byl v oné době  v okolí Horek přebytek a za dané situace se ho spotřebovalo veliké množství. Postižené místo bylo zarovnáno, přesto tehdejší noviny s lítostí připomenuly: „…smutný obrázek opuštěných dolů a šachet, ztrácejících se s povrchu země a mizících někde dole ve vodních hlubinách.“ (list Tábor 9. dubna 1909)

                Nyní, sto let po této události, se k oblasti kolem Horek opět vrací pozornost. Noví nadšenci chtějí oživit zašlou hornickou minulost, i když ne přímo v podzemí. Přejme dnešním „pergmistrům“ kladné pořízení na ouřadech a všem nynějším „horníkům“, aby se dílo na horách při městě Táboru úspěšně vydařilo.

                                                                                                                 PhDr. Stanislav Zita

    Naučná stříbrná stezka Tábor - Horky - Větrovy

    Naučná stezka upomíná na dlouhou hornickou historii oblastí, která upadla v průběhu minulého století ve velké zapomnění. Díky stezce je tak možno znovuobjevit toto rozsáhlé dílo, které leží na trase Tábor-Horky-Větrovy. Samotná stezka je dlouhá 3500 m, má převýšení 105 m a má 8 zastavení, každé s naučnou tabulí, kde návštěvníci naleznou texty, fotky a také například GPS polohu. Je také výhodné, že se stezka dá projít jak na horu od Lužnice ze směru z Tábora, tak i od Hýlačky ze směru z Větrov, přičemž druhá strana je lehčí, jde se spíše z kopce. Ostatně, ke stezce se dá velmi dobře dostat linkami MHD č. 30, 60 a 61. Následně připomeneme všech 8 zastavení.

    1. Hotel Lázně  

      První zastavení je umístěno v bezprostřední blízkosti Hotelu Lázně. Zastavení seznamuje  návštěvníky s historií objektu lázní, které jsou jedny z nejstarších v Česku. Léčilo se zde vodou sirnatou a železitou.

    1. Štola sv.Jana Nepomuckého

     Trasa následně vede podél místní silniční komunikace až ke druhému zastavení, které je umístěno u renovovaného ústí štoly. Na informační tabuli návštěvníci najdou informace o štole, která měla délku 1800 m, a byla zbudována roku 1592, měla spád 0,25-l m na 100 m štoly a profil 2,5x1 m.

    1. Šachta Vinný sklep

     Třetí informační panel, stojící u šachty Vinný sklep informuje o samotné šachtě, jenž měla hloubku 80 m, vedlejší Kavrzově haldě a další šachtě, na kterou lze z místa vidět(Barbora). Místo zároveň poskytuje velmi pěkný pohled na město Tábor.

    1. Šachta Nová v Horkách

    Čtvrtý panel je umístěný v centrální části Horek, příměstské části Tábora s 900 obyvateli, kde byla největší koncentrace důlních děl. Je věnován informacím o šachtě Nová (nejhlubší šachtě s hloubkou 155 m) a přilehlých budovách, jako je budova se žentourem či cechovní dům, dnes nejmarkantnější důkaz důlní činnosti celého rudního pole. Západním směrem se pak nacházela šachta František, hluboká 100 m.

    1. Polní historická cesta

     Pod původní polní cestou, dlouhou 500 m se nacházely dvě stříbrné žíly, Tereziánská a Boží důlní, směřující na Větrovy. Pátá tabule pak informuje i o patrném propadu po těžbě - šachtě hluboké přibližně 40 m, která je dnes zasypaná a na jejím místě je mělký rybníček. Zároveň připutování k následujícímu panelu se dostanou návštěvníci k rozhraní rožmberského (Želečského) a táborského panství.

    1. Vyhlídka Větrovy

     Po polní historické cestě se návštěvníci dostanou do příměstské části Větrovy, do místa, kde Rožmberci těžili stříbro. Na panelu jsou též informace o Větrovech samotných, obci, která má přes 300 obyvatel a 130 domů. Následně pak putování pokračuje přes obec až k nejvyššímu bodu okolí, rozhledně Svobody Hýlačce s kótou 525 m.n.m.

    1. Kaple sv.Trojice

     Předposlední sedmé zastavení je věnováno malé kapli sv.Trojice, jež byla postavena v roce 1892 a její název se kryje s názvem "Cechu stříbrných dolů sv.Trojice" a byla postavena péčí tehdejších občanů Větrov na počest Všeobecné zemské výstavy v Prazeroku 1891. Právě až k této stavbě dospěl horizont těžby. V těsné blízkosti byla šikmá šachta Josef, patřící k nejstarší historii těžby stříbra na jih od Tábora (13.století).

    1. Rozhledna Svobody Hýlačka

     Naučnou stezku uzavírá panel u majestátné 18-ti metrové rozhledny Svobody Hýlačky. Díky její výšce je nádherný rozhled na celý bývalý rudní revír a zároveň i na celé široké okolí včetně táborské aglomerace, Křemešnické vrchoviny či Jistebnické pahorkatiny. Za povšimnutí stojí členitý reliéf v okolí věže, jedná se o zřejmě o původní průzkumné jámy, stříbro bylo hledáno i zde.

     

    © Your Company. All Rights Reserved.

    Please publish modules in offcanvas position.

    Free Joomla! template by L.THEME | Documentation